Jako vitrína

Znáte to? Ten pocit, když máte nějaké tajemství, které chcete, aby věděli jen ti nejbližší, ale pak se to nedopatřeným způsobem dozví víc lidí, včetně těch, u kterých jste nechtěli, aby se to ani omylem nedozvěděli a vy si pak připadáte jako když do vás ostatní vidí jako do prosklené vitríny a ví o vás "všechno"? Tak já tenhle pocit dobře znám. Začala jsem trochu víc cítit k jednomu klukovi a řekla jsem o tom jen pár lidem, kterým důvěřuji a vím, že by nic neřekli, ani kdyby je mučili (teda kdyby to bylo tajnější tajemství, ale prostě metafora). A oni to neřekli, ale bohužel mám asi prokletí, že to skoro vždycky ten kluk pozná sám. Stalo se mi tohle jak na základce, tak i na střední. Soucítím s těmi, kterým se to už také stalo. Přijdete si pak tak bezbranní, otevření všem, skoro jako kdyby jste stáli nazí na Václaváku. Protože pak vám přijde, jako by to věděli všichni neboli víc než dost lidí. Nejlepší je to brát s nadhledem, ale v té chvíli je to opravdu těžké. Obzvlášť když si s vámi ta druhá osoba začne pohrávat jak s loutkou. Ten zmatený pocit pak.. nikdy nepochopím, proč to dělají.

Nemusí to být samozřejmě jen z takového důvodu, kdy si připadáte jako když do vás všichni vidí jako do vitríny. Může se to týkat jakéhokoliv tajemství, které je prozrazeno. Dnes je těžké někomu důvěřovat a nedávat svoje pocity najevo. Neříkám, aby jste byli ke všem nedůvěřiví a vůči všem uzavření. Každý máte určitě minimálně jednoho kamaráda, který pro vás hodně znamená a který by vás nikdy nezklamal ani nezradil, kterému svoje problémy říct můžete. Nebo klidně rodičům, komukoliv, klidně dejte vědět i mě. Vždycky se uleví, když se svěříte a já bych se pro ostatní rozkrájela, vím jaké to je, když vás něco trápí a bolí. Nechci, aby si někdo přišel sám.

              mějte se,

                  Nikol